Leden 2013

Na dně.

27. ledna 2013 v 20:35 | ClassyWhore |  Třináctá komnata.
Od úterka přemýšlím nad tím, jak popsat, co se všechno děje v třinácté komnatě mé hlavy a pořád se nemůžu dobrat k tomu, jak? Navíc se k tomu nakupily ještě ostatní dny týdne, asi proto bude ještě horší se tím prokousat.
Nikdy v životě jsem nebyla "maminčino milované, poslušné dítko" a asi už ani nebudu..To, že dělám různé "skopičiny" na to si mamka zvykla a pořád to něják snášela, dokud jsem neměla problémy ve škole se známkama. A hle..jsme u toho. Vždycky jsem měla samé jedničky, maximálně nějákou dvojku, kterou jsme kdysi dost oplakávala..A pak jsem přišla na střední, kde nic není med. Hrozně těžce se mi o tom přemýšlí, natož píše, proto ani nevím, jestli ten celý článek bude dávat vůbec nějáký souvislý smysl? (Ne, nechci si to po sobě číst..musela bych plakat.) Prostě a jednoduše, letos se všechno vyhouplo do takových výšin, že mám v pololetí pětku z matiky. Sama jsem z toho byla psychicky dost na dně, že jsem porušila veškerá svá předsevzetí a musela si tak trochu "obalit nervy" v čokoládě. Hrozně jsem to oplakala a přemýšlela, jak to říct doma, kde byli zase o krok napřed. Jak jinak.. Mamka mě volala rovnou k počítači, že co to jako má být.. Co asi mami? Pětka. Chvíli byl řev a slzy a pak přišel celý týden mlčení. Během týdne se stalo hromadu věcí, který mi, ale nepřišly tak důležitý. Jako třeba to, že se k nám stavil expřítel (H.), jen, aby si se mnou vyjasňoval situaci. Přestávám chápat absolutně všechno. Když konec, tak konec, ne?... Asi jsem prostě člověk, který se v těch svých problémech vyloženě rád koupe. No..ovšem v sobotu ráno zase přišla bojovná fáze "řveme na sebe", která přetrvává doteď. Lepší bylo ticho, věřte mi!
Co víc říct? Asi to, že nejsem schopna nic, hlavně učit se na další úterní test z matiky.. Jaksi mě to pokořilo.

Classy Whore

Non schoale sed vitae discimus.

20. ledna 2013 v 18:37 | ClassyWhore |  Třináctá komnata.
// Neučíme se pro školu, ale pro život.
Opravdu nepochopitelným způsobem se mi vaří mozek v hlavě. Od středy minulého týdne ležím doma s horečkama a naprosto hroznou rýmou. Dokonce tak hroznou, že jsem si musela přestat dělat legraci z taťky, že smrká, jako slon, protože jsme na tom teď úplně stejně. :D Snažila jsem se i během toho neplánovaného volna něco učit, číst knížky, udělat poslední úpravy na ročníkovce.. Musím se pochválit, protože nezůstalo jen u snah, ale došlo i na činy! Ale jak to tak bývá, řekla jsem si v pátek, že všechno mám hotové a nemusím už nic dělat a v sobotu ráno přišla těžká rána, kolik mě toho ještě čeká.. Upřímně, komu by se chtělo učit v sobotu? Mě teda ne. Pustila jsem si film Perfect Sense, který má vážně silný námět a děj. Určitě doporučuji shlédnout. Vyvolalo to ve mě takové pocity typu "obejměte mě někdo, nebo se rozbrečím", což ještě podpořil Hříšný tanec, který jsem si pouštěla hned v zápětí. Hlavně scéna, kdy "Baby" říká: "Bojím se všeho! Bojím se toho, co jsem viděla, toho, co jsem udělala, toho, kdo jsem, ale nejvíc se bojím toho, že vyjdu z této místnosti a už nikdy nepocítím to, co cítím, když jsem s Tebou.." Taky máte nějáké svoje osobní spouštěče vzpomínek? U mě je to právě zmiňovaný Hříšný tanec a samozřejmě jisté písničky..Za jediné pozitivum tohoto velce silně emočně založeného večera považuji to, že jsem si konečně vyjasnila to, že se opravdu budu ve vztazích řídit pravidlem "Do jedné řeky dvakrát nevstoupíš"(!)
Nakonec jsem šla spát ve čtyři ráno a vstávala v devět. Naprostou změnou bylo pro mě to, že jsem byla okamžitě na nohou a vše šlo hladce a rychle. Dodělala jsem vše, co jsem musela a pak k mému překvapení přišel děda na takový náš politický, předvolební duel. :D Stejně, všichni řeší, jestli tam bude ten, či onen, jakoby to mělo změnit jejich osud a tak trochu zapomínají na to, že oni jsou ti jediní, kteří se sebou mohou něco udělat...
P.S:Pondělek a úterek budou nejhoršími dny tohoto týdne, pokud je zvládnu, půjdu se opít! Pokud ne, tak taky! :D
Classy Whore

Věřím, že v každém jelenovi se skrývá krásný muž.

19. ledna 2013 v 17:59 | ClassyWhore |  Třináctá komnata.
Prý, že je nejtěžší první věta. A já s tím opravdu souhlasím. Už pár týdnů mě přemáhá docela melancholická nálada a v souvislosti s tím, jsem si vzpomněla na svůj předešlý blog. Přiznávám, že nutkání založit si ho znovu bylo vážně velké a nakonec, jak vidíte jsem podlehla. Horší to je však s tím, že nevím, jak dlouho to vydržím, no uvidíme, musím tomu dát alespoň trochu šance. Vzpomínala jsem na to, že blog bylo místo, kam jsem mohla napsat cokoliv, pod rouškou anonymity , což se mi pořád líbí. Nikdo mě nesoudí za můj názor, moje problémy, nepřisuzuje k nim moje jméno. Nevím, jestli tohle pociťuji jediná, ale všem dělám vrbu a dávám rady, ale jak příjde na lámání chleba u mě, tak to vypadá, že se po všech slehla zem. Jakoby kolem mě nikdo najedou nebyl. Člověk je jak včela, která omylem vlétla do sklenice s limonádou a teď se v ní topí a nemůže ven. Asi to tak stejně bylo vždy, že jsem moc své problémy těch "přátelům" nesvěřovala. Ale život není jen o problémech, samozřejmě, že tu jsou i ty chvíle radosti, štěstí, lásky.. a kdoví, čeho všeho dál. Nicméně, to jsou věci o které se člověk dělí raději a snáz, než o starosti.

Tak si říkám, že to je dost zvláštní a budete si během čtení říkat, co je tak závažného, co mě trápí? Věřte, že to jsou úplně obyčejné, všední věci. Občas bych řekla puberťácké, až dětinské. Největší problémem shledávám to, že i když mám snahu někomu něco málo o těch věcech, co se dějou v mé hlavě říct, tak se mi dostane pro mě dost nepříjemné odezvy. Odpověď typu "Proč takové hlouposti řešíš?". Chápu, že pro někoho některé věci mohou být pouhou hloupostí, ale pro druhého třeba taky neřešitelným problémem. A taky na tohle mám možná ve svém věku docela právo, být dětinská a žít v představě, že jednou vystuduju dokonalou školu a přijede si pro mě princ na bílém koni a všechno bude úžasné a dokonalé, asi, jako v americkém filmu..... hm, jenže zatím nic nefunguje.


Classy Whore